Manžel zemřel, když mi bylo 35 let. Zůstala jsem s dítětem sama. Už jsem se nevdala. Tak jsme žili s dcerou. Už tehdy začal dům "chátrat". Střecha tekla, pak s elektřinou byl problém. Je dobře, že vesnice není bez dobrých lidí. Muži mi pomáhali mnohokrát.
Uplynuly roky, dcera se vdala. Žili jsme spolu ve starém domě. I když jeho vzhled už nebyl nejlepší. Restaurovat dům také nebylo za co. Mladí sbírali finanční prostředky na nové bydlení ve městě, také jsem neměla z čeho platit opravy. Z důchodu se toho moc neudělá.
Takhle jsme spolu žili pět let a pak mladí odjeli do města. Zůstala jsem sama ve starém domě. Upřímně řečeno, žít v něm bylo nesnesitelné: stěny praskaly, elektrikář znovu přestal pracovat, střecha znovu tekla.
A tak mi volá dcera a řekla, že si koupili byt. A taky nový, v novém domě. Byla jsem tak nadšená, že jsem si myslela, že mě taky vezmou do města. A ona mi říká, že v bytě je málo místa.
Nevím proč, ale je mi to tak líto. Celý život jsem žila kvůli dceří, a nakonec v jejím bytě se pro mě nenašlo místo.
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "JSI ŽENA, COŽ ZNAMENÁ, ŽE MUSÍŠ," MYSLÍ SI MŮJ MANŽEL A VŠICHNI PŘÍBUZNÍ
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "MOJE KAMARÁDKA MÁ PROSTĚ DOKONALÉHO MANŽELA A ONA DĚLÁ NESMYSLY. NECHÁPU, CO JÍ JEŠTĚ CHYBÍ"
