Tak jsem vystudovala univerzitu a začala jsem pracovat, měla jsem prestižní pozici, i když jsem hodně pracovala. Měla jsem hypotéku na byt, chtěla jsem si také koupit auto a zároveň jsem pomáhala i rodičům s penězi. Moji rodiče mají nějaké zdravotní problémy, takže nemohou pracovat a já je musím zajistit.
V takovém rozvrhu jsem na sebe prostě zapomněla. Probudila jsem se brzy, přišla jsem domů příliš pozdě a neměla jsem ani čas se v práci najíst. Velmi často pomáhala kolegům a nahrazovala je. Mimochodem, žila jsem v neustálém shonu a neměla jsem ani volnou minutu. Takhle jsem žila do svých pětatřiceti let, kdy firma, ve které jsem pracovala, zavřeli a já jsem musela na úřad práce.
Byla mi nabídnuta práce, ale pochopila jsem, že to bude stejné jako před výpovědí. Pak jsem ale začala chápat, že je čas žít pro sebe a přemýšlet o dítěti, protože už jsem byla docela stará. V té době byla moje hypotéka již plně splacena. A peníze, které mi zaplatili na úřadě práce, stačily k pohodlnému bydlení a manžela jsem o pomoc nežádala.
To je hlavní problém, jsem zvyklá dosáhnout všeho sám a nejsem zvyklý žádat o pomoc ostatní. A teď nemůžu ani požádat o manžela.
Můj manžel je zvyklý, že od něj neberu peníze, ale všechno platím sama, navíc je sám o sobě chamtivý, ale já naopak nikdy pro nikoho peněz nelituji. No, s dítětem mi samozřejmě taky nepomohl, všechno jsem dělala sama. A manželovi příbuzní mi také vůbec nepomohli.
Když bylo mému dítěti rok, rozhodla jsem se, že je čas udělat něco, abych si vydělala peníze, pak jsem začala prodávat zboží na internetu a začalo se mi dařit. Měsíčně jsem dostávala velmi dobré peníze. Pak se můj manžel začal velmi zlobit. Řekl mi, abych se o dítě lépe starala. Ale nechci se vzdát své práce. Dává mi sebevědomí a nezávislost. Mohu v klidu pomáhat rodičům a nakupovat nové věci pro sebe a své dítě.
“Vyhodila jsem všechny hračky své vnučky a moje snacha se urazila”
“Kdybych věděla, že je takový, nevzala bych si ho. Není to život, ale trápení”
“A co moje máma. Jak zjistila, že tchyně a tchán nedávají peníze, hned prohlásila, že to taky nebude dělat”
"Když si nemůžete najmout chůvu, tak nebudu rodit," odpovídám manželovi a jeho rodině
Zatím není možnost dát dítě do školky, takže s ním musím stále zůstat doma. Mému synovi jsou už dva roky. Můj manžel mi neustále vyčítá, že jsem „vždy zaneprázdněná“. I když pracuji, jen když syn spí nebo v noci. Samozřejmě s takovým rozvrhem chci neustále spát a relaxovat. A zase nemám čas na sebe, trávím dny buď sezením s dítětem, nebo prací. Ale práce se vzdát nechci a nebudu.
Můj manžel si moc nevydělává, za ty dva roky nedokázal ani nic našetřit, přestože jsem ho skoro o nic nežádala. Po uzavření hypotéky se rozhodl, že nám tento plat stačí, a tak nechtěl shánět další příjmy. Přirozeně se z toho cítím trochu špatně, protože je to, jako bychom měli vyrůstající dítě. Navíc má spoustu času, ale raději než práci relaxuje a dívá se na filmy.
Takhle žiju dál. Nemůžu ani začít chodit do práce, protože mě z té vyhodili a dlouho trvá, než si najdu novou a teď je těžké najít práci s normálním platem a zase jsem s dítětem, není s kým ho nechat.
Dřív jsme psali:
"Nechci takového manžela jako má moje sestra. S tím se musí potýkat do konce života"
Jsme dvě u rodičů, já a moje starší sestra. Týna se vdala před 10 lety, má dvě děti, ale já ještě ne.
Mámě a tátovi je více líto sestry, protože má rodinu, finanční náklady jsou vyšší, a proto potřebuje pomoc.
Na svatbu nespěchám, měla jsem přítele, se kterým jsme se rozhodli jen chvíli spolu bydlet, abychom pochopili, jestli se k sobě hodíme. Je dobře, že jsme se nedostali na svatbu, o rok později se takové experimenty rozptýlily různými směry. Po tomto incidentu uplynulo 5 let, jsem stále sama, žiju pro své potěšení, pracuji. Moje finanční situace je mnohem lepší než u sestry, utrácím méně, než vydělám. Mohu si dovolit nakupovat oblečení v drahých buticích, miluji zlaté šperky. Ještě pár měsíců a budu si moci koupit vlastní byt, bez úvěru. Jsem na sebe hrdá, že všeho dosáhnu sama. Jediné, co mi v životě chybí, je láska a přítomnost mé drzé sestry.
Dokud jsem stále bez bytu, nechávám si nějaké věci v domě svých rodičů. Máma a táta jsou Týně velmi nakloněni, takže pokaždé, když k nim přijde, dovolí jí vzít si s sebou nějaké mé věci. Nejprve mi z ložnice vynášela jen věci, boty, šperky. Když jsem se maminky s vykulenýma očima překvapeně zeptala, kam se všechno podělo, odpověděla mi stručně:
- Chybí ti něco? Jen nám řekni, tatínek a já ti koupím.
Nepamatuji si polovinu toho, co chybělo. Deprimuje mě, že nedokážu jednoduše a jasně říct, že to se mi nelíbí. Pokaždé, když mě máma přesvědčuje, že na tom není nic špatného, když mi sestra každých šest měsíců přinese kufr mých věcí z domova, stejně je nenosím. Týna si to nemůže dovolit, má rodinu, děti, ty potřebují živit. Všechno dokonale chápu, ale překračují hranici mého osobního prostoru, ale neptají se mě na to.
Když se pokusím namítnout, obhájit své pozice, pak mi táta řekne, abych se postavila na místo mé sestry. Nevím, co mě v budoucnu čeká, tak musím vydržet a pomoci. Najednou narazím na takového manžela, který mi nebude schopen zajistit chleba. Moji rodiče si myslí, že jsem ještě příliš mladá, neviděla jsem život a obecně o něm nic nechápu. Úroveň chudoby a bohatství se může dramaticky změnit. Vychovávají mě, protože podle nich nevidím realitu z bohatého života.
Nedávno jsem si začala všímat, že moje sestra teď nepřichází pro věci, ale pro jídlo. Téměř každý týden navštěvuje rodiče, prostřílí stůl a pak s nimi vše rozdají a ještě posbírají tašky. Málokdy s sebou bere rodinu, je stydlivá nebo co? Začalo mě zajímat, co by na to řekl psycholog, domluvila jsem si schůzku. Poradil mi, abych zjistila pravdu o tom, co se děje v rodině mé sestry, možná potřebuje pomoc? Ne nadarmo se tak chová.
- Nemusíte ji soudit, vyčítat nebo zahanbovat, ale mluvit a identifikovat problém.
To asi udělám.
