Ve škole byla situace stejná. Co není den, je telefonát do školy od ředitele. Rozbíjel okna, přiváděl spolužáky, rušil vyučování.
Chtěl se jen pořádně projít a nechat rodiče, aby se postarali o zbytek.
Když jsme se potkali, moje sestra tak ráda mluvila o tom, jakého má chytrého syna. Dosáhne všeho, zvládá i procházky. Potřebuje žít svůj mladý život. A učení je něco jako odnaučení.
Nějak k nám celkově její syn přišel, no, maminka ho požádala, aby něco udělal, seděl s námi půl hodiny a prostě odešel. A po jeho odchodu koukám a někde jsme ztratili peníze z peněženky. Částka tam nebyla špatná, manželova prémie a můj plat přeci jen.
A pak odešel, ale nebyly peníze, ani cent. Potichu jsem přišel za sestrou, všechno jsem jí řekl. A ona se směje a říká, no, co s tím budeš dělat? Jsme příbuzní, drahá, co jiného se dalo čekat.
No, myslela jsem, že pokud ano, pak půjdu a naučím vaše dítě, jak žít. Hlásila jsem na policii. Tak a tak řekli, synovec přišel, a když odcházel, částka byla pryč. Vrátila jsem se domů a tam mi volá moje sestra.
Smutně pláče, prý přijela policejní četa a hledá Honzu a jemu už je jakoby 17, můžou ho zavřít.
Ukázalo se, že peníze měl. Neměl žádné argumenty, říká, nějak tam natáhl ruku, neví, co se stalo. Doufal, že nikdo nebude dělat takový hluk.
A teď mě všichni příbuzní prosí, abych žádost stáhla. I když zároveň sedí a troufají si říct, že je to moje chyba, že ty peníze mám doma.
PSALI JSME: PŘESTOŽE BYLA IVONA Z NEUSTÁLÝCH MANŽELOVÝCH VÝČITEK UNAVENÁ, ROZVÉST SE NEODVÁŽOVALA. JEDNO SLOVO STARŠÍ CIZINKY SE STALO ROZHODUJÍCÍM
PŘIPOMÍNÁME: "ŽÁDNÉ PENÍZE SVÉ MATCE NEDÁM. A BRATRA UŽ NECHCI VIDĚT"
