Stařenku tuto zabrat, - ukazovala na konec sálu - maminko se pro mě stane! Teď mám vlak!”.

V konci čekárny seděla stařenka. Všechno na sobě měla černé, suchá, shrbená. Vedle ležel pytlík.  Nebylo tam žádné jídlo - jinak by se stařenka během dne dotkla ho asi jednou.

Podle koutku, které se tyčily z pytlíku, možná se dohodnout, že byla tam ikona, a bylo vidět tam konec náhradního šátku, zřejmě “pro smrt”. Více ona noc neměla.

Stmívalo se. Lidé se rozmisťovali před odpočinkem, kmitali, a rozmisťovali kufry tak, aby zajistili bezpečnost před zlými kolemjdoucími.

A stařenka se ani nehýbala. Ne, ona nespála. Oči měla otevřené, ale lhostejné ke všemu, co se odehrávalo vedle. Malá ramena trhali sebou jakoby zdržovala v sobě vnitřní  pláč. Sotva hýbala prsty a rty, jakoby žehnala někoho svou tajemnou modlitbou.

Ve své bezmocnosti ona nehledala ani pozor k sobě, ani se na nikoho neobracela. Občas babička se dívala na dveře, s nějakým pokorou svěsila hlavu a bez naděje se houpala doprava a doleva, jakoby se připravovala na nějakou odpověď.

Prošla nádražní noc. Ráno seděla ve stejné póze, jako dřív mlčenlivá a vyčerpána. Trpělivá ve své muce, ani si nepřilehla na opěradlo sedačky. 

Do poledne nedaleko od ní se rozmístila mladá maminka s dvěma dětmi. Děti se poháněly, hráli si, jedly a dívaly se na stařenku, a snažily se zařadit ji do své hry.

Jeden z klučičků přistoupil k ní a dotkl se prstem do podolku kabátu. Babička se otáčela a podívala se tak překvapeně, jakoby viděla ten svět poprvé. Ten dotyk vrátil ji do života, její oči se rozzářily a rozesmály se, a ruka se něžně dotkla vlasu.

Žena se natahla k dítěti aby mu utřela nos a všimla si pohled babičky, který byl obrácen na dveře, a zeptala se jí: “Na koho čekáte? Kdy jede váš vlak?”

Stařenku otázka zastihlo nečekaně. Ona rozkmitala, ne znala co a kam, popadla hluboký vzduch a jakoby v duchu řekla strašnou odpověď : “Nejede mi žádný vlak”. A sklidila se ještě níž. 

Populární zprávy teď

Podivné a dokonce i děsivé dětské kočárky z minulosti

Proč kočka přešlapují nás tlapkami: verze vědců

Po narození trojčat se pár rozhodl o dalším dítěti. Příroda se rozhodla potěšit je a darovala dalších třech

"Tělo se zbláznilo, mléčné žlázy začaly rychle růst": Slečna s největšími prsy na světě se dostala do Guinessovy knihy rekordů

Zobrazit více

Sousedka s dětmi pochopila, ze není všechno v pořádku. Přisedla si k babičce a  soucitně se naklonila k ní, objala ji, prosila: “Maminko, řeknete, co je vám? No, řeknete! Řeknete mi, mami, - zase a zase se obrácela na babičku. Mámo, chcete jíst? Vezmete!”

A protáhla ji vařenou bramboru. A hned, neptaje se na její souhlas, zabalila ji do své chlupaté šály. Klouček taky ji protáhl svoje malé sousto a zamumlal: “Jez, bábi”. Ta objala dítě a přitiskla sousto ke rtům. “Děkuji, dítě”, - zasténala ona.

Uvnitř se ženě všechno převrátilo vzhůru nohama... A hned v ni něco vyzrálo a propuklo tak mocné a silné, že se vytrysklo její hořkou bolest do toho obrovského nádražního prostoru: “Pane, odpusť mu všechno!” Zasténala ona a shrnula se do malého klubka, přikryvše obličej rukama.

Litovala, houpajíc sebou: “Synku, synku... Milý... Jediný... Slunéčko moje letní... Vrabečku můj neposedný... Přivedl... Nechal”.

Ona chvíli mlčela a pokřižovala se. Pak řekla: “Kristepane, udělej mu milost, hříšnému”. A neměla další síly ani mluvit, ani plakat ze zoufalství, ve kterém se teď ocitla.  

“Děti, držte se babičky”, - řekla žena a vrhla se do pokladny. 

“Lidičky! Pomozte! Lístek potřebuji! Stařenku tuto zabrat, - ukazovala na konec sálu - maminko se pro mě stane! Teď mám vlak!”.

Oni odcházeli na nástupiště a celé nádraží je doprovázelo je vlhkými pohledy.

“Tak, milé děti, maminku svoji jsem našla, a vy, babičku” - říkala svým dětem a zářila štěstím.

Je to divné, ale většina z těch, komu povídám ten příběh, svědkem kterého jsem byla před několika lety na nádraží, ani nevěří tomu, že jen tak, za několik chvíli, člověk by mohl udělat tak důležité pro sebe rozhodnutí...

Odhodlali byste se k takovému rozhodnutí, jako ta žena?