Nebylo snadné žít, i když jsme oba pracovali. Tehdy jsme se rozhodli, že manžel bude jezdit na výdělky do zahraničí. Zvlášť když už jsme nebyli sami, narodila se nám dcera. Kdo by si pomyslel, že bude jezdit za výdělkem pořád. 37 let jsem na něj čekala každý den, byla jsem věrná. Volali jsme, psali dopisy. Jednou za čas přijel domů, chvíli s nám byl doma a znovu jel do práce. Tak se narodil i syn.
Ano, žili jsme dobře, všechno jsme měli. Naše děti byly vším zajištěny. Pak jsem začala prosit manžela, aby přestal jezdit, aby byl alespoň ve stáří se mnou. Bylo mi 61 let, chtěla jsem žít s manželem. Souhlasil. Přestal pracovat v zahraničí. Začali jsem normálně žít doma.
A pak jsem si všimla, že začal s někým komunikovat na sociálních sítích, dcera ho tam zaregistrovala. Ukázalo se to se spolužačkou. Nic špatného jsme na tom neviděla. Ale marně.
Po třech měsících se z obyčejného dopisování, začali si dopisovat o lásce. Jak jsem nežádala manžela, aby to přestal dělat, stejně si s ní psal. Strašně mě to bolelo. A ta spolužačka bydlela daleko od nás. Několikrát za ní ale jel na schůzky. Má také rodinu, děti, manžela.
Po chvíli mi řekl, že odjíždí, aby byl blíže k ní, ke své stařecké lásce. Dokonce si tam koupil dům. Zase mě nechal samotnou. Strašně mě to bolelo. Celý život jsem na něj čekala a on mě zase nechal samotnou, zase mě opustil.
