Moc jsem chtěla děti, ale dvakrát jsme se o to pokusili a já měla pokaždé potrat. Navíc je mi 37 let. Jednou jsem to prostě vzdala. Žádné zdravotní problémy nemám, ale přesto dítě nemůže mít. Co se dalo dělat, dokonce i manžel řekl, že to není tak strašné. Celý život se netočí kolem dědice.
Žili jsme si tak v klidu cele ty roky. A pak se u nám objevila nová sousedka. Je to velmi pohledná dáma, o deset let mladší než já. Říct, že jsem žárlila, když se na ni můj manžel podíval, tak ne. Ale bylo mi smutno, kde je moje mládí.
A pak mi jedna sousedka řekla, že nejednou viděla, jak můj manžel chodí k této dívce. Hned jsem tomu nevěřila. A pak jednoho dne ta mladá dáma přišla ke mně domů a začala křičet.
- Ty jsi stará! Vypadni z mé cesty. Vláďa je můj, jasný? Už tě nepotřebuje. Já mu porodem děti, ty stejně nemůžeš.
Manžel jí dokonce řekl,že nemůžu mít děti. Jaká zrada, jaká bolest.
Teď je to pro mě těžké. Vladimír se ke všemu přiznal, ale řekl, že odejít nechce. Se sousedkou se rozešel. Ale jak s ním teď mám žít?
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "TCHYNĚ A TCHÁN ZAPLAVUJI NÁŠ BYT VŠELIJAKÝMI NESMYSLY. A JAK S NIMI BOJOVAT?"
