Je mi 24 let a ano, bydlím s mámou a babičkou. Táta nás opustil, když mi byly tři a já ho nikdy neviděl. Jednou mi přes maminku předal zprávu, že mě nechce znát a vůbec nejsem jeho syn. Pro mě je to samozřejmě trauma. Pořád nechápu, proč mi to máma řekla. Možná si myslela, že tímto způsobem si jí i babičky budu více vážit. Ale ne, nevyšlo to.
Celé ty roky mi dělali nervy, naháněli na mě všechnu svou nespokojenost, kterou nahromadili vůči mužskému pohlaví. Nemohl jsem se od nich odstěhovat. Přiznám se, protože je to pohodlné, když ti perou věci, uklízejí a vaří. To vyžaduje zvláštní houževnatost, aby se člověk od takového pohodlí odešel. No, o oni jsou zase rádi, že mi každý den mohou dělat nervy a neustále něco vyžadovat.
Nemohl jsem ani navázat vztah s žádnou dívkou, protože když se podívám na mladou dámu, okamžitě si vzpomínám na obraz věčně nespokojené matky a zlé babičky. Bože, nesnáším ženy. Jak můžou být tak hysterické? Nerozumím. Proč si moje matka nemohla najít muže a nedotýkat se mě a mého života. Ale ne, neudělala to.
Řeknu vám to, pokud vy chlapi chcete, aby z vás máma neudělala morálního invalidu, nebo ne-muže, ne-ženu, utíkejte od nich, jakmile vám bude 18. Žena nemůže vychovat důstojného muže, protože ona sama ho nikdy neviděla.
