"V den, kdy začala válka, byli jsme s přítelem v Irpini a zůstali tam s nadějí na lepší až do 6.03.
Ještě 24.02 jsme se rozhodli přestěhovat ze své výškové budovy do domu mé kamarádky, který také žije v Irpini. Přijala nás se třemi kočkami, Antonem, Mášou, Ivančukem, a psem jménem Tyson. První salvy tanků nás zastihly už na návštěvě u kamarádky, hned ten samý večer. V tu chvíli byla Bucha ještě pod kontrolou naší obrany a Gostomel se postupně srovnával se zemi.
V Irpini už byl zaveden zákaz vycházení ven, odpoledne se ale ještě dalo v klidu pohybovat, často za zvuků přestřelek a bombardování. Zvířata byla v co nejpohodlnějších podmínkách: díky kamarádce měli k dispozici obrovský prostor, kde se volně pohybovali.
Za pár dní se stalo něco hrozného: letectví začalo pracovat na domech civilistů. Soukromý sektor byl zničen před našima očima; také jste četli a vuděli, jak ve městě dopadaly bomby na nové sídliště.
Během poplachu jsme sbírali vyděšená zvířata do košíku a běželi do sklepa. Seděli jsme tam asi hodinu a pak se vraceli zpět do domu. Pak se situace začala zhoršovat; chybělo nám světlo, všude kolem byly bomby, nad hlavami létaly rakety. Chybělo spojení a vůbec jsme nechápali, komu teď toto město patří, zda je možné vystoupit ven.
6.02 jsme se spontánně rozhodli opustit Irpiň. Vzali jsme svá zvířata, krmivo a vyrazili pěšky. Nosítka s kočkami vážila jako pytel cementu, ale přesto ji Maxim, můj přítel, táhl pod minometnou palbou a další dva těžké batohy. Já jsem běžela s Tysonem v náručí.
Když jsme se dostali k nové trati, museli jsme přejít můstek postavený z prken. Nemohla jsem Tysona vzít do náruče, ale on byl velmi statečný, držel se blízko a při explozích byl naprosto klidný. Ten den jsme běželi kolem mrtvol rodiny se dvěma dětmi, které okupanti zabili při evakuaci civilistů v Romanivce…
Nějakým zázrakem najednou přijela dodávka a já a Tyson jsme tam naskočili rychlostí světla. Maxim byl od nás v 30 metrech, zaostal kvůli váze mých pruhovaných miláčku. Ale dostihl nás a stihl jako poslední naskočit do dodávky.
Auto se prudce rozjelo, celý dav na nás s Tysonem spadl, ale můj statečný pes zůstal v klidu. Rychle jsme se dostali na zastávku, doslova za 10 minut. Kočky už byly v panice a křičely; my jsme se přestěhovali do bezpečí a já jsem po dlouhé přestávce udělala první fotku pro Instagram, vždyť po celou tu dobu jsme neměli signál. Fotografie, kde byly moje chlupáče, jsem podepsala takto: "Přátele, jsme naživu. Zatím je vše v pořádku."
“Při stěhování k sestře jsem počítala s její pomocí. A ukázalo se, že chtěla, aby byla pro ni chůvou”
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
Nejznámější ukrajinský kocour Stepan, který dobyl Britney Spears a Valentina, je nyní také uprchlíkem
"Oči-zrcadlo duše": co může říct pohled člověka
Pak jsme ještě dalších pět hodin jeli do cíle. Autobusem, taxíkem společností Uklon, jehož řidič odmítl jet se zvířaty, ale podařilo se o všem dohodnout za poplatek; pak zase další auto. Po celou dobu kočky seděly ve svém košíku, aniž by mohly jít na toaletu. Anton, starý kocour, pravidelně podávala známky života panickým mňoukáním. Když jsme dorazili, tak jsme se konečně převlékli.
A i když jsme přijeli na bezpečné místo, mohl zvířata i návale seděla v kočku a vyšli ven až za nějakou dobu. Po 15 minutách vyběhli a schovali se tak, že najít je nebylo snadné. Anton se na novém místě aklimatizoval už za hodinu a ostatní kočky za šest až osm hodin. Teď se drží pohromadě, nechtějí se ani na minutu rozejít.
Od 24.02 jsem jen slyšela, že zvířata ve válečném období jsou břemeno, které musí být ponecháno v bytě. Ale teď jsou moje zvířatka se mnou. Neopustila bych je. Nikdy. Ať je to otázka života a smrti, jsem za ně zodpovědná navždy."
PSALI JSME: SVĚT BY MĚL O TOM VĚDĚT: FOTOGRAFIE KYJEVA A PŘEDMĚSTÍ BĚHEM RUSKÉ INVAZE
PŘIPOMÍNÁME: JAK TO TEĎ VYPADÁ NA UKRAJINĚ: FOTOGRAFOVÉ UKAZUJÍ CELOU PRAVDU O TOM, CO SE TAM DĚJE VINOU RUSKA
