“Dcera nás na svatbu nepozvala, protože se za nás stydí”

Protože můj manžel byl z vesnice, zůstali jsme tam žít. Nebyla jsem moc smutná a doufala jsem, že se alespoň děti dostanou z vesnice.

Máme dvě děti. Nejstarší dcera byla od dětství odtržena do Prahy. Viděla jsem v ní sebe. Stejně ambiciózní a sebevědomá. Okamžitě jsme s manželem začali šetřit peníze, abychom dceru naučili na univerzitě a dali jí nějaký start do života, protože uchytit se sama ve městě není tak snadné.

Lucie odjela do Prahy hned po škole. Byla jsem na svou dceru velmi hrdá, protože jsem si nemyslela, že by mi takhle „děkovala“. S manželem jsme ji plně podporovali a platili vše, co si přála. Dcera s hledáním brigády nijak nespěchala, protože doufala, že najde bohatého ženicha.

Za ta léta přijela dcera domů jen párkrát. Jen se za nás stydí. Nestydí se však vzít peníze, které jí posíláme. Syna musíme v mnohém odmítat, protože Luciny chutě rostou každým dnem. Jan ale není smutný a do města nespěchá.

Teď už Lucie pracuje a vydělává slušné peníze. Je dokonce nemožné se k ní dostat, protože se skrývá za věčným zaměstnáním. Od přátel jsme se dozvěděli, že má přítele. Nějaký velkoměstský obchodník. Sama dcera nám o tom ale neřekla.

Poslední dobou nebyla vůbec v kontaktu. Včera jsem zjistila, že Lucie je již vdaná paní. Měla nádhernou svatbu, které se zúčastnili pouze příbuzní ze strany ženicha. A rozhodla se nám nevolat, aby si neudělala ostudu. Víte, její manžel má inteligentní rodinu, takže se nechce zahrávat s vesničany.

Nechápu, čím jsem si zasloužila tento postoj. Jak nám to mohla naše Lucinka udělat? Zasloužili jsme si to? Vždyť jsme ji vychovali v lásce, dali jí všechno nejlepší, a tohle je taková vděčnost?

PSALI JSME: "KDYŽ NAŠI RODIČE ODEŠLI DO JINÉHO SVĚTA, STRÝC S TETOU NÁS ZACHRÁNILI PŘED SIROTČINCEM A VZALI K SOBĚ. PAK SE NÁŠ ŽIVOT ZMĚNIL"
PŘIPOMÍNÁME: BABA KLÁRA JAKO OBVYKLE ŠLA S TĚŽKÝMI MYŠLENKAMI PRACOVAT NA ZAHRADU A NAJEDNOU JEJÍ LOPATA NARAZILA NA NĚCO TVRDÉHO V ZEMI