Peking klade Washingtonu jedinou podmínku: neuznat nezávislost Čínské republiky (tj. Tchaj-wanu) na oficiální úrovni. Veřejná rétorika čínského ministra zahraničí Wang Yiho bude samozřejmě i nadále velmi tvrdá a ČLR uvalí sankce na všechny zahraniční politiky, kteří navštíví Tchaj-wan, ale na úrovni skutečné politiky se Si Ťin-pching rozhodl být pragmatický.
27. října během setkání Národního výboru pro americko-čínské vztahy Si Ťin-pching řekl, že Peking je připraven spolupracovat s Washingtonem na hledání způsobů, jak spolu vycházet ve prospěch obou stran, a že užší vazby mezi USA a Čínou pomůžou zajistit větší stabilitu, mír a rozvoj na celém světě. Nikdo samozřejmě nevyloučil geopolitickou konfrontaci mezi vůdcem liberální demokracie a autokratickým státem, který si neklade za cíl systematicky dodržovat lidská práva a svobody. Obě země navíc prohlásily za svůj cíl radikální snížení vzájemné ekonomické závislosti. Obecně však Peking zvolil spíše mírové soužití s Washingtonem, než námořní blokádu Tchaj-wanu s vyloděním obrovské výsadkové síly na ostrově.
Existují dva důvody, proč Peking opustil válečný kurz. První: jak bylo na sjezdu čestně uznáno, Komunistická strana Čínské lidové republiky čelila vážným potížím a nebezpečím uvnitř státu – prudkému zpomalení tempa hospodářského rozvoje (které ve skutečnosti trvá již od několik posledních let), citelná krize ve finančním sektoru, která se může v budoucnu prohloubit, ztráta postavení hlavního tahouna národního hospodářství ze strany stavebnictví a developmentu, do očí bijící nerovnost v rozdělení bohatství a příjmů, atd. Si Ťin-pching vydal rozkaz k výraznému snížení úrovně technologické závislosti ČLR na Západě obecně a na Spojených státech zvláště. Slíbil také výrazné navýšení investic do vědeckotechnického rozvoje státu. Dalším ambiciózním cílem byla transformace jüanu na rezervní měnu, když už ne na globální úrovni, tak alespoň na úrovni členských zemí BRICS. Obecně platí, že jak současná hodnocení, tak oznámené plány Si Ťin-pchinga v ekonomické sféře umožňují pochopit, že Peking si nemůže dovolit bojovat v tak nejistém a ohrožujícím ekonomickém prostředí.
Druhým důvodem je, že vedení Čínské lidové republiky bedlivě sledovalo ruskou vojenskou invazi na Ukrajinu, která na základě cílů vytyčených Moskvou (dobyt sousední zemi za 10-14 dní) již prodělala naprosté fiasko. Při analýze průběhu rusko-ukrajinské války došel Peking k závěru, že moderní válka se posunula na kvalitativně novou technologickou úroveň. A nepřímým způsobem Si Ťin-pching přiznal, že současný stav Čínské lidové osvobozenecké armády neodpovídá potřebné technologické úrovni. Minimálně dal rozkaz k zásadní modernizaci čínských ozbrojených sil do ... 1. října 2049, tedy před oslavou 100. výročí vyhlášení Čínské lidové republiky. Ano, je možné, že hlava Čínské lidové republiky vyčlenila 27 let na kvalitativní obnovu lidových obranných sil s obrovským náskokem nebo záměrné uvedení svých potenciálních protivníků v omyl. V Pekingu se každopádně uznalo, že se v blízké budoucnosti ozbrojené síly Čínské lidové republiky nebudou moci postavit Spojeným státům, k jejich modernizaci je zapotřebí výkonná ekonomika a těm hrozí velké potíže.
Navíc osmiměsíční válka Ruska proti Ukrajině, která bude podle všeho pokračovat po celý rok 2023, jasně ukázala vedení ČLR, že Ruská federace není v žádném případě světovou mocností, do jaké se sama postavila. To se zjevně stalo vážným argumentem pro Peking, aby nevstupoval do úzkého vojensko-politického spojenectví s Moskvou. ČLR tak rozvine aktivní obchodní a ekonomickou spolupráci s Ruskou federací a dokonce bude v tichosti nadále pomáhat ruským podnikům obcházet některé sankce. Komunistická strana Číny se však nikdy nebude dívat na Rusko jako na rovnocenného partnera. Od nynějška se Ruská federace bude muset spokojit s rolí satelitního a surovinového přívěsku Číny.
A kdo ví, zda Čínská lidová osvobozenecká armáda nebude muset v příštích letech poskytovat vojenskou pomoc ozbrojeným silám Ruské federace pro udržení vnitřní stability a celistvosti hranic?! Koneckonců, Čína spotřebovává velké objemy ruské ropy, zemního plynu a dalších nerostů. Peking proto vůbec nezajímá, aby na pozemcích jeho severního souseda zuřila krvavá občanská válka. Je lepší nechat izolované a stále slabší Rusko, aby svými problémy trápilo Evropu a USA. Takže zatímco Západ bude rozptylovat Moskva, Peking bude postupně a cílevědomě řešit své aktuální úkoly.
